Trojmezenský hřeben. Foto: Radek David

Trojmezenským hřebenem z Třístoličníku na Plechý (Šumava)

Nepřehlédnutelný hraniční Trojmezenský hřeben můžeme zařadit mezi nejnavštěvovanější oblasti Šumavy. Je dobře viditelný a rozeznatelný prakticky odevšad. Z české strany patří výstup na něj k dobrodružnějším a fyzicky náročnějším zážitkům, z Bavorska se těsně pod hřeben dostanete i se zájezdovým autobusem.

Na několik desetiletí zapovězená část Šumavy se pro české návštěvníky znovu otevřela po známém „politickém otoči“ v roce 1989. V roce 1990 jsem poprvé na Třístoličník vystoupal z bavorského městečka Haidmühle, čerstvě zpřítupněného přes nově otevřený pěší hraniční přechod v Novém Údolí. Dál jsem nešel. Až později jsem absolvoval trojmezenskou hřebenovku několikrát z opačného směru; tedy z Nové Pece přes Plechý a Třístoličník do Nového Údolí.

Trojmezenský hřeben z rozhledny na Třístoličníku

Jak se dostat na hřeben spojující známé hory Plechý a Třístoličník má tedy několik variant. Na podzim loňského roku jsme si poprvé vybrali tu nejjednodušší a časově nejméně náročnou. Vyjet autem přes bavorskou část Šumavy na parkoviště pod Třístoličníkem.

Úspora času a fyzická nenáročnost této varianty jsou bezesporu rozhodujícími faktory i pro davy návštěvníků (zejména německých), jež tu můžete potkat takřka celoročně. Letošní zimu musely dokonce německé úřady omezit vjezd na horské parkoviště; po jeho zaplnění auty příjezdovou cestu prostě a jednoduše uzavřeli.

Co návštěvníka na trase čeká?

Třístoliční (chata) a Hochstein z chodníku na Vysoký hřeben

Celkem nenáročná tůra spojená s výstupem na nejvyšší horu české části Šumavy (Plechý, 1 378 m n. m.). Projdete místem styku hranic tří států (Trojmezí). Monumentální výhled ze skalních rozhleden na Třístoličníku a sousedním Hochsteinu je prakticky totožný, ale i samotné přírodní rozhledny ve skalních věžích z pleckensteinské žuly rozhodně stojí za pozornost. Z vrcholu Plechého se dá „odskočit“ na známou vyhlídku při vrcholu žulové, 200 metrů vysoké, jezerní stěny nad Plešným jezerem.

Poněkud jiný zážitek, než ještě před pár lety, způsobí zdánlivě smutný pohled na rozsáhlé plochy lesů, které si vybral k žíru lýkožrout smrkový – kůrovec. Nicméně, zdání klame a stejně jako i v jiných, obdobně přirozeně léčených, částech Šumavy i na Trojmezí můžeme s potěšením sledovat spontánní vývoj horského biotopu po ústupu nepůvodní smrkové monokultury.

A co víc; díky přirozenému ozdravnému procesu šumavských lesů nabízí horský hřeben, zbaven vzrostlých stromů, nové monumentální a unikátní výhledy nejen na Šumavu, ale i mnohem dál. Za několik málo let nám je dnešní mladý porost opět uzavře.

Skalní město mezi Třístoličníkem a Hochsteinem tvoří mohutné věže z pleckensteinské žuly; tzv "perníkový efekt" způsobuje mrazové zvětrávání.

Procházka Trojmezenským hřebenem

Na Třístoličník jsme se tedy dostali pohodlně autem a zapojili se do „šňůry“ převážně německých turistů. No, „turisté“ jsou silně nadnesený výraz. Spíše do davu ze supermarketů vymóděných hlučných rodin s rozjívenými ratolestmi, kdy všichni mají očividnou radost z toho, že si na hřeben mohli dojet autem a k nejbližšímu cíli – skalní rozhledně a pod ní postavené turistické chatě Berggasthof Dreisessel na Třístoličníku (1 302 m n. m.) – se mohou necelý kilometr od auta pošpacírovat po asfaltové cestě.

Třístoličník a Hochstein

Vrchol Hochsteinu s kaplí Johann-Nepomuk-Neumann-Gedenkapelle

Třístoličník dostal pojmenování podle tří mohutných žulových skal podobných sedadlům („sessel“). Ostatně i okolí mezi oběma vrcholy (Třístoličník a Hochstein) je poseto impozantními skalami z „pleckensteinské“ žuly, tvořícími skalní městečko; za podzimní mlhy až tajuplné.

Jak jsem naznačil, když už jste na Třístoličníku, kdo chce, může si odskočit (asi 400 metrů) na druhý o něco vyšší vrchol hory – Hochstein (1 333 m n. m.). Tam je také skalní přírodní rozhledna a vrcholový kříž Gipfelkreuz – Hochstein. Velice působivě byla pod jednu z vrcholových skal Hochsteinu umístěna kaple zasvěcena Janu Nepomuckému: Johann – Nepomuk – Neumann – Gedenkapelle. Návštěvu Hochsteinu si ale klidně můžete odložit na závěr dne, po návratu z hřebenovky.

Výhledy z obou rozhleden jsou stejné; přehlédnete takřka celou Šumavu, české i bavorské Podhůří a samozřejmě (za dobré viditelnosti) tvoří výhledovou „třešničku na dortu“ mohutné a impozantní panorama Alp.

Vzhůru na Plechý

Vysoký hřeben

Ale to už směřujeme na rozcestí pod Třístoličníkem, plné informačních tabulí a navádějící nás na červenou hřebenovku (Šumavská pěší magistrála), jež kopíruje státní hranici a směrem severním míří k Novému Údolí. Nás zajímá její opačný (jihovýchodní) směr, jenž vede k cíli dnešního dne.
Pozn. Státní hranice podél celé trasy na české straně vytváří zároveň hranici Národního parku Šumava a I. zóny “Trojmezenský prales”. Vstup je tu zakázán!

Koho nezajímá hraniční hřebenovka, může se vydat podstatně méně atraktivním směrem na svahy pod ní, a to po území Bavorska a následně do Rakouska přes Hochficht až někam do Bad Leonfeldenu, čili projdete celou rakouskou část Šumavské hornatiny.

Trojmezná

Vycházíme tedy po červeně značeném hraničním chodníku. Je to taková „vlnitá“ cesta do kopce a z kopce s minimálním převýšením a zajímavými žulovými skalními útvary na dvou nijak strmých vrcholech: Vysoký hřeben (1 341 m) a Trojmezná (1 361 m).

Trojmezí

Pod Trojmeznou přicházíme do sedla Trojmezí (1 340 m), kde se stýkají tři státní a zemské hranice: Čech, Rakouska a Německa. Ještě v dobách před kůrovcem bylo místo a celá hřebenovka zarostlá hustým lesem. Na místě průsečíku tří hranic stál skromný pomníček, dnes je tam „monstrpomník“, obsypaný turisty jako mravenci.

Z Trojmezí stoupáme na návrší pojmenované Nad Rakouskou loukou (1 373 m). Bavoři tomu místu říkají A. Stifter – Dachl, odkud je již na dosah ruky nejvyšší hora hřebene, pátá nejvyšší celého šumavského pohoří a nejvyšší hora české části Šumavy – Plechý (1 378 m n. m.). Vrcholové skalisko je od června 2014 opatřeno velkým kovovým křížem. A vše opět  obsypané návštěvníky, ještě více než Trojmezí.

Na vrcholu Plechého (1 378 m). Přibližně do roku 2007 byl zalesněný a bez výhledů.

Příjemná zacházka nad Plešné jezero

Plešné jezero, vlevo Stifterův pomník, z Kučerovy vyhlídky

Na vrcholu Plechého končí naše putování po červené, která dále pokračuje až na konec (nebo také začátek) Šumavy do Vyšebrodského průsmyku. My jsme si jako bonus přidali krátkou zacházku po žluté (asi 600 metrů) ke známému pomníku A. Stiftera, jež má podobu 14,5 metrů vysokého žulového obelisku, postaveného v letech 1876 až 1877 na památku známého spisovatele a rodáka z Horní Plané.

Stifterův pomník stojí na 200 metrů vysoké kolmé Jezerní stěně (1 311 m) nad Plešným jezerem a je parádním vyhlídkovým místem na Jezero i část Lipna. Přibližně v polovině této žluté trasy se můžete zastavit a pokochat výhledem na Plešné jezero ještě z jedné vyhlídky – Kučerovy. Stanislav Kučera (1944 – 1992) byl šumavský botanik a nynější vyhlídka byla jeho oblíbeným místem.

Teď už nás čeká stejná cesta zpátky a po příchodu na rozcestí pod Třístoličníkem máme v nohách zhruba 11 kilometrů. Ideální procházka pro „baboletní“ a podzimní dny, období, kdy se krátí den.

Text a foto: Radek DAVID

Poznámky

Pleckensteinská (pleknštejnská) žula

Celý masív Trojmezné hornatiny je tvořený žulou eisgarského typu, známou jako Pleckensteinská (pleknštejnská) žula (světlá dvojslídá hrubozrnná žula o velikosti zrn v průměru 5 mm). Jednolité těleso této žuly přesahuje do Rakouska i Německa. Na české straně je přibližně 13 km dlouhé a 10 km široké.
Za svůj současný bizarní vzhled vděčí skalní útvary z této žuly (nejkrásnější jsou na Medvědí stezce) období čtvrtohor, jehož typickým jevem bylo střídání doby ledové a doby meziledové, trvající 2 miliony let. Střídání teplot kolem bodu mrazu a účinky mrznoucí vody způsobily intenzivní narušování hornin, tzv. mrazové zvětrávání.

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.