Hořec panonský. Foto: Radek David

Hořec panonský – cesta od alpského tuláka k symbolu Šumavy

Přes nespornou výjimečnost nepatří v současnosti hořec panonský mezi nejvzácnější druhy šumavské květeny, byť mu v minulosti hrozilo vyhynutí. Kupodivu to byl člověk, kdo se postaral – aniž to ovšem bylo cílem - o jeho rozšíření, aby jej však později téměř vyhubil. Díky svému osudu, kráse a nepřehlédnutelnosti stává se hořec symbolem ochrany šumavské přírody. Lokality s hořci navštěvuji každý rok a vždy je pro mne setkání s tímto klenotem šumavské květeny nevšedním zážitkem. O to s většími obavami sleduji jeho budoucnost.

Šumava je na výskyt alpských „zatoulanců“ poměrně bohatá. Z těch nejznámějších vzpomeňme třeba dřípatku horskou, šafrán bělokvětý, kamzičník rakouský, hadí mord nízký, jestřábník oranžový, prhu arniku, podbělici alpskou, mléčivec horský, starček potoční nebo orchidej běloprstku bělavou a mnoho dalších druhů. Šíření jejich diaspor na velké vzdálenosti umožňovala tehdejší otevřená, bezlesá krajina a silný vítr.

Hořec panonský (Gentiana pannonica, Scop)

Hořec panonskýGentiana pannonica, Scop (někdy nesprávně označován jako hořec šumavský).
Slovensky: horec panónsky
Starší pojmenování: hořepník uherský (1819, 1846, 1852), hořec uherský (1852)

Jak jsem již naznačil, není původním druhem naší květeny. Zatoulal se k nám z východních Alp na konci poslední doby ledové, je tedy tzv. „alpským migrantem“ (též “glaciální relikt“) a zároveň středoevropským endemitem. Šumava tvoří jeho hranici výskytu severně od alpského pohoří. S hořcem se můžete setkat ještě v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku; v obou pohořích byl však uměle vysazen.

Popis a rozmnožování

Detail květenství

Hořec panonský je dlouhověká rostlina, dorůstající výšky od 30 cm až do jednoho metru. Má výrazné velké květy temně nachové barvy s tmavým tečkováním. Velice vzácně můžeme nalézt albinotické formy či světle růžové s fialovým tečkováním anebo květy s bílými skvrnami.

Kvete od konce července do poloviny srpna a podle průběhu počasí, zastínění a nadmořské výšky i déle. Listy vytváří bohaté růžice. Semeníky obsahují 150 až 300 křídlatých semen. V domovských Alpách jsou semenáčky pozorovány v okolí mateřských rostlin.

Na Šumavě ve velkých vzdálenostech od nich, především v karech ledovcových jezer a kolem potoků, kam jsou semena pravděpodobně přenášena zimními větry a tajícím sněhem. Květy hořců jsou závislé na opylování hmyzem, především čmeláky.

Hořec panonský na břehu Roklanského potoka - Národní park Šumava (29.7.2017).

Výskyt a ekologie

Díky značné schopnosti rozmnožování pomocí klonálního růstu (Listová růžice, ze které později vyrůstají květní lodyhy, se vytváří z přezimujících pupenů na oddencích.) se hořec vyskytuje v bohatých populacích mimo svá původní stanoviště, jimiž jsou kary ledovcových jezer.

Poupata květů

Lokality s mnohdy až stovkami jedinců nalézáme na druhotných (sekundárních) stanovištích – horských smilkových loukách. Podstatně menší populace nacházíme roztroušeně podél břehů horských potoků. Na druhotných stanovištích rostlina nevytváří semenáčky, ty jsou doposud objevovány pouze u populací na původních karových stanovištích.

Výskyt na Šumavě

Za původní šumavská výskytiště hořce panonského se tedy považují kary ledovcových jezer (zejména Černého a Plešného). Nejbohatšími jsou druhotná výskytiště v oblast Šumavských plání a také sporadická naleziště na otevřených březích vodních toků i okrajích rašelinišť.

Hořcová louka u Kvildy (31.7.2011)

Po druhé světové válce, vysídlení německých obyvatel a vybudování železné opony, dochází k výrazné eliminaci vlivu člověka na, sběrem kořene hořců, silně zredukovaný stav populace.

Významný šumavský botanik František Procházka se v roce 1961 ovšem zmiňuje o velmi hojném výskytu rostliny, což současné vědce vede k zamyšlení, zda je možné, aby se v tak krátké době jeho populace ze stavu téměř úplného vyhubení takto výrazně rozrostla. Převládá spíše názor, že člověk (díky nepřístupnosti území – “železná opona”) neobjevil všechny lokality výskytu a nestačil je zlikvidovat.

V současnosti se nejmasivnější výskyt hořce soustřeďuje převážně do bezlesých lokalit centrální Šumavy, tedy do oblastí Šumavských plání; v okolí obcí Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Filipova Huť a Prášily. Na rakouské straně Šumavy roste pouze na několika málo lokalitách v oblasti Plechého, více je rozšířen v bavorské části pohoří.

Hořcová louka u Horské Kvildy (22.7.2018).

Ochrana a ohrožení

Hořec panonský, jako světlomilný druh, byl do doby, než začalo docházet k souvislému zalesňování Šumavy, hojně rozšířen. Postupující invaze lesní vegetace byla první příčinou jeho rozsáhlého úbytku. Příchodem člověka a postupným osídlováním Šumavy, nastala doba opětovného rozšiřování výskytu hořce.

Nebylo tomu však proto, že by lidé přišli do těchto končin s úmyslem rostlinu zachránit, ale vytvářením luk a pastvin v okolí svých sídel a později kácením dalších rozsáhlých lesních ploch (sklářství, obchod se dřevem), došlo k znovuvytvoření bezlesých prosvětlených míst, které hořec potřebuje k životu.

Hořec panonský

Netrvalo dlouho a obyvatelé Šumavy objevili možnost využívání kořene hořce jednak k výrobě likérů a také pro farmaceutické účely. Začíná se psát další etapa hromadného úbytku rostliny, vedoucí téměř k jejímu úplnému vyhubení.

V období před světovými válkami se údajně jen ve vimperské lékárně ročně zpracovávalo 150 kg sušeného kořene hořce a již tenkrát prvorepublikové botanické údaje vysílají první varovné signály před nebezpečím jeho vyhubení a hovoří o nutnosti přísné ochrany.

Hořec panonský je chráněný zákonem v kategorii silně ohrožených druhů. Zároveň je uveden jako silně ohrožený druh na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. Sběr jakýkoliv částí rostlin je zakázán. Přes všechna tato legislativní ochranná opatření se stále častěji sekáváme s bezohledným ničením této nádherné rostliny.

PP Vltavská stráň u Kvildy

Nejsou to jen nevychovaní návštěvníci Šumavy, kteří hořce vandalsky trhají, ulamují či ušlapávají celé skupiny rostlin (např. v přírodní památce Vltavské stráně pod Kvildou). K lokalitám hořců se bezohledně chovají i místní chovatelé dobytka a těžaři. Z doslechu jsou také známé případy, kdy místní obyvatelé i nadále vytrhávají kořeny hořců za účelem nakládání do alkoholu.

Nezanedbatelné nebezpečí znamená pro hořce také postupné zarůstání dřevinami a zalesňování jeho původních stanovišť. Některá vědecká pojednání hovoří o tom, že návrat lesa na některé horské louky představuje pro hořec panonský vůbec největší nebezpečí.

Místo optimistického konstatování, že lokality s výskytem hořce panonského každým rokem bohatě kvetou, musím smutně přiznat, že rozhodně ne všechny. Některé spíše řídnou, jiné dokonce pomalu mizí. Vyvstává otázka: Stane se člověk svým chováním a pokračující snahou ovlivňovat dění v přírodě, opět příčinou snížení stavu hořce panonského na hranici vyhubení?

Text a foto: Radek DAVID

Zanechte komentář

Vaše mailová adresa nebude zobrazena.