Šumava je na výskyt alpských „zatoulanců“ poměrně bohatá. Z těch nejznámějších vzpomeňme třeba dřípatku horskou, šafrán bělokvětý, kamzičník rakouský, hadí mord nízký, jestřábník oranžový, prhu arniku, podbělici alpskou, mléčivec horský, starček potoční nebo orchidej běloprstku bělavou a mnoho dalších druhů. Šíření jejich diaspor na velké vzdálenosti umožňovala tehdejší otevřená, bezlesá krajina a silný vítr.
Hořec panonský
Není původním druhem naší květeny. „Zatoulal“ se k nám z východních Alp na konci poslední doby ledové, je tedy tzv. „alpským migrantem“ (též glaciální relikt) a zároveň středoevropským endemitem. Šumava tvoří jeho hranici výskytu severně od alpského pohoří. S hořcem se můžete setkat ještě v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku; v obou pohořích byl však uměle vysazen.
Stručný popis rostliny
Kvete od konce července do poloviny srpna a podle průběhu počasí, zastínění a nadmořské výšky i déle. Listy vytváří bohaté růžice. Semeníky obsahují 150 až 300 křídlatých semen. V domovských Alpách jsou semenáčky pozorovány v okolí mateřských rostlin.
Na Šumavě ve velkých vzdálenostech od nich, především v karech ledovcových jezer a kolem potoků, kam jsou semena pravděpodobně přenášena zimními větry a tajícím sněhem. Květy hořců jsou závislé na opylování hmyzem, především čmeláky.
Výskyt a ekologie
Díky značné schopnosti rozmnožování pomocí klonálního růstu (Listová růžice, ze které později vyrůstají květní lodyhy, se vytváří z přezimujících pupenů na oddencích.) se hořec vyskytuje v bohatých populacích mimo svá původní stanoviště, jimiž jsou kary ledovcových jezer.
Lokality s mnohdy až stovkami jedinců nalézáme na druhotných (sekundárních) stanovištích – horských smilkových loukách. Podstatně menší populace nacházíme roztroušeně podél břehů horských potoků. Na druhotných stanovištích rostlina nevytváří semenáčky, ty jsou doposud objevovány pouze u populací na původních karových stanovištích.
Výskyt na Šumavě
Za původní šumavská výskytiště hořce panonského se tedy považují kary ledovcových jezer (zejména Černého a Plešného). Nejbohatšími jsou druhotná výskytiště v oblast Šumavských plání a také sporadická naleziště na otevřených březích vodních toků i okrajích rašelinišť.
Významný šumavský botanik František Procházka se v roce 1961 ovšem zmiňuje o velmi hojném výskytu rostliny, což současné vědce vede k zamyšlení, zda je možné, aby se v tak krátké době jeho populace ze stavu téměř úplného vyhubení takto výrazně rozrostla. Převládá spíše názor, že člověk (díky nepřístupnosti území – „železná opona“) neobjevil všechny lokality výskytu a nestačil je zlikvidovat.
V současnosti se nejmasivnější výskyt hořce soustřeďuje převážně do bezlesých lokalit centrální Šumavy, tedy do oblastí Šumavských plání; v okolí obcí Kvilda, Horská Kvilda, Modrava, Filipova Huť a Prášily. Na rakouské straně Šumavy roste pouze na několika málo lokalitách v oblasti Plechého, více je rozšířen v bavorské části pohoří.
Ochrana
Hořec panonský je chráněný zákonem v kategorii silně ohrožených druhů. Zároveň je uveden jako silně ohrožený druh na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR. Sběr jakýkoliv částí rostlin je zakázán. Přes všechna tato legislativní ochranná opatření se stále častěji sekáváme s bezohledným ničením této nádherné rostliny.
Ohrožení
Nebylo tomu však proto, že by lidé přišli do těchto končin s úmyslem rostlinu zachránit, ale vytvářením luk a pastvin v okolí svých sídel a později kácením dalších rozsáhlých lesních ploch (sklářství, obchod se dřevem), došlo k znovuvytvoření bezlesých prosvětlených míst, které hořec potřebuje k životu.
V období před světovými válkami se údajně jen ve vimperské lékárně ročně zpracovávalo 150 kg sušeného kořene hořce a již tenkrát prvorepublikové botanické údaje vysílají první varovné signály před nebezpečím jeho vyhubení a hovoří o nutnosti přísné ochrany.
Nejsou to jen nevychovaní návštěvníci Šumavy, kteří hořce vandalsky trhají, ulamují či ušlapávají celé skupiny rostlin (např. v přírodní památce Vltavské stráně pod Kvildou). K lokalitám hořců se bezohledně chovají i místní chovatelé dobytka a těžaři. Z doslechu jsou také známé případy, kdy místní obyvatelé i nadále vytrhávají kořeny hořců za účelem nakládání do alkoholu.
Nezanedbatelné nebezpečí znamená pro hořce také postupné zarůstání dřevinami a zalesňování jeho původních stanovišť. Některá vědecká pojednání hovoří o tom, že návrat lesa na některé horské louky představuje pro hořec panonský vůbec největší nebezpečí.
Místo optimistického konstatování, že lokality s výskytem hořce panonského každým rokem bohatě kvetou, musím smutně přiznat, že rozhodně ne všechny. Některé spíše řídnou, jiné dokonce pomalu mizí. Vyvstává otázka: Stane se člověk svým chováním a pokračující snahou ovlivňovat dění v přírodě, opět příčinou snížení stavu hořce panonského na hranici vyhubení?
Text a foto: Radek DAVID