Takovým místem je bezesporu lokalita všeobecně známá jako „pramen Vltavy“. Prameniště naší největší a nejvodnatější řeky se nachází na Šumavě v oblasti Černé hory, asi 6 km jižně od Kvildy a půl kilometru od hranic s Bavorskem. Místo je také rozvodím Severního a Černého moře.
Uměle vytvořená symbolická studánka, jak ji známe dnes, tu vznikla v roce 1922 péčí Klubu československých turistů, a to svedením vody podzemním potrubím z jednoho z nejsilnějších přírodních pramenů na svahu Černé hory, vzdáleného asi 200 metrů směrem ke Kvildě.
Prameniště Vltavy
Vltava, stejně jako většina vodních toků pramenících na Šumavě, nemá klasický pramen, ale, stejně jako třeba Amazonka, vzniká odvodněním rozsáhlé oblasti. Území skutečného prameniště Vltavy se rozkládá v okolí symbolického pramenu. Řeka se částečně rodí z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory v nadmořské výšce 1 172 metry.
Z podstatné části však řeka vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště (přírodní památka „Prameny Vltavy“) na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Za součást prameniště lze považovat také protější nedaleké Černohorské močály.
Podle některých písemných zdrojů se o objevení skutečného pramene pokusil poprvé v roce 1840 mineralog Národního muzea v Praze Maxmilián Zipp. Pramen, o jehož existenci se domníval, však neobjevil. Skutečné prameniště by se mělo údajně nacházet uvnitř jedné ze středověkých štol, kterými je prý Černá hora protkána. Mimo jiné se toto tvrzení zdůvodňuje velkým množstvím stříbra, které voda z pramene obsahuje.
Teplá Vltava, jak je řeka oficiálně nazývána, se po soutoku s menší a kratší Studenou Vltavou (pramenící v Bavorsku nedaleko Haidmühle), za rašeliništěm Mrtvý luh jižně od Volar, nazývá již jen Vltava. Vzhledem k místu pramenné oblasti Teplé Vltavy – pod Černou horou, se dodnes setkáváme s místním názvem úseku jejího toku od pramene po Kvildu – Černý potok. Nejedná se však o oficiální název.
Pověstí, kterých kolem Černé hory různí záhadologové vytvořili, je několik; od tvrzení, že pod horou vedou únikové chodby z bývalé podzemní letecké továrny ve Františkově u Kvildy do sousedního Bavorska, po domněnky, že v útrobách hory je ukryt nacistický archiv či dokonce část známé Jantarové komnaty. O jejich objevení se na počátku tohoto století pokoušel i známý politický dobrodruh Jiří „Včelař“ Kotas. Marně.
Co však můžeme s jistotou potvrdit je skutečnost, že kolem symbolického pramenu Vltavy procházel úsek převaděčské trasy skutečného krále Šumavy Kiliána Nowotného. Je známá jako „Kanál 54“, a její závěrečná část sem vedla ze směru od Františkova přes Stolový hřbet. Stezka končila v Bavorském lese u nedalekého jezírka Reschbachklause pod hraniční horou Sedmiskalí (Siebensteinkopf).
Chata u pramene Vltavy a památník zajatcům
Již jen ze starých fotografií známá chata Klubu československých turistů byla u symbolického pramene Vltavy postavena v letech 1922-23, jako jedna z prvních chat KČT na Šumavě. Slavnostní otevření proběhlo 30. 6. 1923. Během 2. světové války (v r. 1942) v ní byl zřízen zajatecký pracovní tábor „Prameny Vltavy„, v němž byli uvězněni převážně důstojníci spojeneckých armád. Tyto zajaté vojáky Němci využívali zejména k pracím v nedaleké letecké továrně ve Františkově.
Doposud se vedou rozsáhlé diskuze o národnostním složení zajatců. Komunistická propaganda po únoru 1948 hovořila pouze o vězněných příslušnících Rudé armády. Dnes již víme, že zde byl vězněn také velký počet francouzských vojáků. Některé zdroje dokonce tvrdí, že přítomnost rudoarmějců zde nebyla nikdy věrohodně doložena, navzdory jiným tvrzením, že na stěnách a trámech chaty byly nalezeny nápisy v ruštině (azbuce).
V ideologickém duchu té nelehké doby byl v blízkosti chaty umístěn a dne 22. 8. 1948 odhalen pomník s oslavným textem, věnovaný vojákům a důstojníkům pouze sovětské armády, který byl teprve v roce 2001 odstraněn. To komunističtí aparátčíci byli podstatně rychlejší a důkladnější; chata byla zbourána v roce 1953, v období budování tzv. „železné opony„. Dnes na místě chaty stojí turistický přístřešek a tři informační cedule.
Pamětní deska
Vzhledem k významu, který pro náš národ řeka Vltava bezesporu představuje, zamýšlel vorařský spolek Vltavan z Davle – během vlády komunistického režimu, kdy se k prameni Vltavy nesmělo – umístit na symbolickém místě zrodu řeky pamětní desku. To však nebylo tehdejším režimem povoleno a tak členové spolku umístili desku na skále podél toku Teplé Vltavy pod Kvildou (místní částí Vilémov).
V roce 2001 byla z vlastní iniciativy autora tohoto článku umístěna u symbolického pramene Vltavy pamětní deska s nápisem: „Vltavě, matce českých řek“. Její slavnostní odhalení se uskutečnilo 23. 6. 2001 za účasti veřejnosti i představitelů Spolku Vltavan z Davle. V předvečer této události (22. 6. 2001) byl péčí Správy NPŠ zároveň odstraněn zmíněný ideologický památník z roku 1948.
V roce 2004 byla péčí obce Kvilda nad symbolickým pramenem Vltavy umístěna dřevěná socha od řezbáře Davida Fialy, která vznikla v létě roku 2003 během sochařského sympozia na téma: „Vltava“, pořádaného obcí Kvilda.
Bývalá zážitková trasa
Celý systém prameniště Vltavy je začleněn do nepřístupné I. zóny národního parku. S úmyslem zpřístupnit veřejnosti jeden z nejsilnějších pramenů na svahu Černé hory (nacházejícím se asi 200 metrů od symbolického pramene směrem ke Kvildě), byla k němu v roce 2010 postavena a otevřena (2. 7. 2010) tzv. zážitková trasa.
Vzniklo tak nákladné, velice nevhodné a velmi kritizované dřevěné monstrum, zavádějící návštěvníky k pramenné studánce, ze které je podzemním potrubím sváděna voda do symbolického pramene.
Navíc se jednalo o stavbu, umístěnou v oblasti lesa silně napadeného kůrovcem a bylo otázkou krátkého času, kdy uschlé stromy začnou padat na dřevěný chodník. V červnu 2011 se celá zážitková trasa uzavírá.
Důvodem bylo podání tehdejšího majitele několika šumavských hotelů (mimochodem na nedaleké Bučině nebo Knížecích Pláních) Františka Taliána, kvůli chybějícím stavebním povolením na tuto stavbu. Paradoxem je, že sám pan Talián postavil bez patřičných povolení hotel na Bučině, a tento nesměl být několik let z téhož důvodu uveden do provozu.
V srpnu 2012 začaly, podle očekávání, na chodník padat suché stromy. Poté je stavba rozebrána a odstraněna. Dřevěný materiál z ní využila Správa NPŠ k výstavbě vyhlídkové plošiny na Černé hoře. Od této doby je jeden z nejsilnějších pramenů Vltavy opět nepřístupný.
Přírodní památka „Prameny Vltavy“
Okolí prameniště Vltavy patří k jednomu z mála na Šumavě, kde se ještě donedávna dochoval zbytek původního vzácného smrkového pralesa. Dnes v těchto místech probíhá jedno z velkých dramat přírody. Příčinou vysokého věku (až 400 let) prastarých smrků dochází k jejich usychání.
K výraznému urychlení tohoto přirozeného procesu dopomohla těžba kůrovcem napadeného lesa na jižních svazích Černé hory. Tento neuvážený zásah se odehrál až k samotné hranici I. zóny NPŠ, tedy do míst s nejpřísnější ochranou přírody s bezzásahovým režimem.
Na budoucí následky tohoto kroku nenechala příroda dlouho čekat. Holiny způsobené kácením otevřely v lednu 2007 cestu orkánu Kyrill a následné polomy, táhnoucí se až k místu symbolického pramene Vltavy, vytvořily pro kůrovce živnou půdu. Přestárlé smrky nedokáží lýkožroutu odolávat a hromadně umírají.
Pod nimi však již čekají na svoji příležitost nové generace stromků. Právě v pramenné oblasti Vltavy lze zcela jednoznačně, navzdory neustálým nářkům některých návštěvníků, jež chtějí vidět jen to, co chtějí, že „…to vypadá hrozně!“, sledovat úžasné přírodní divadlo, kdy se přímo před našima očima rodí nový, přirozený horský les.
Ničím nenarušený horský prales pokrýval oblast kolem Černé hory ještě v roce 1856. V tom čase byl v podstatě položen základní kámen dnešní přírodní památky „Prameny Vltavy“. Majitel tehdejšího zdíkovského panství, kam tato oblast Šumavy patřila, se rozhodl ponechat 111 jiter (dnes 64 hektarů) bez jakýchkoli zásahů, pro budoucí generace.
Zbytek původního pralesa padl za oběť kácení a následným polomům a kůrovcové kalamitě v letech 1868 až 1880.
Zdejší živočichové a květena
V oblasti Pramenů Vltavy se vyskytuje celá řada ohrožených živočichů: rys ostrovid, tetřev hlušec, datlík tříprstý, puštík bělavý či sýc rousný; v posledních letech se tu objevil i vlk. Přímo v rašeliništi žije jeden z pozůstatků poslední doby ledové (tzv. glaciální relikt), během které rašeliniště na Šumavě vznikala – motýl žluťásek borůvkový.
Můžeme se tu i setkat s dalším motýlem – perleťovcem mokřadním, který se v rámci České republiky vyskytuje pouze na Šumavě. Ze zástupců vzácné květeny oblast Pramenů Vltavy obývá např.: chráněná dřípatka horská, kriticky ohrožená orchidej bradáček srdčitý nebo další z druhů orchidejí – prstnatec májový či kruštík širolistý.
Celá oblast patří do soustavy chráněných území evropského významu Natura 2000 a je rovněž součástí seznamu nejdůležitějších mokřadů chráněných mezinárodní Ramsarskou úmluvou. Přírodní památka Prameny Vltavy o rozloze 67 hektarů je začleněna do I. zóny ochrany NPŠ a není veřejnosti přístupná.
Přístup a nejbližší okolí
Nemáte-li pramen Vltavy jako cíl během svého putování po červené pěší Šumavské magistrále, která tudy prochází, pak ideálním výchozím místem je Kvilda. Z Kvildy je to po modré asi 6 km. Trasa je to velice pohodlná, s minimálním převýšením, vhodná pro všechny kategorie návštěvníků, včetně vozíčkářů a dětských kočárů. Jen je nutné dávat si pozor na některé tradičně bezohledné cyklisty.
Další trasy jsou pak průchozí. Po červené se dá k pramenu Vltavy doputovat z Bučiny nebo z opačného směru od Březníku (Ptačí nádrže). Velice hezký okruh je z Kvildy přes Prameny Vltavy na Ptačí nádrž (červená) a odtud po žluté na Filipovu Huť a dále přes Březovou horu zpátky na Kvildu (cca 23 km).
V době letní sezóny, kdy Šumavu zaplaví tzv. „zelené autobusy“, doporučujeme také okruh přes Bučinu. Z Kvildy po modré na Prameny Vltavy, odtud po červené na Bučinu (cca 11 km). Z Bučiny je možné použít právě „zelené linky“ Horská Kvilda – Bučina, kterým se dopravíte zpátky Kvildu a ušetříte si tak poměrně nudných 9 km po asfaltu.
Kromě pramene Vltavy lze v jeho nejbližším okolí vystoupat na úbočí Černé hory, kde je postavena již zmíněna a, dá se říct i zbytečná, vyhlídková plošina. Pomalu se rozpadající zařízení donedávna poskytovalo pohled na jihovýchodní část Šumavy a za dobré viditelnosti i pohled na Alpy. V podstatě totéž, co je možné spatřit z cesty, vyjdete-li o 10 metrů výš. V současné době však již výhled z větší části zarůstá stromy.
Z rozcestí „Na Strážní stezce“ si můžete po modré značce přes turistický hraniční přechod „Sedmiskalí“ zajít také do nedalekého Bavorského lesa k jezírku Reschbachklause, kde končila slavná převaděčská trasa krále Šumavy Kiliána Nowotného.
Text a foto: Radek DAVID