Na přelomu července a srpna v roce 1991 jsem trávil čtrnáct dnů dovolené ve Velké Fatře na Smrekovici. Kterýsi den bylo takové podmračené počasí, chvílemi poprchávalo, na horskou tůru se mi moc nechtělo, ideální čas na knihu. Zvolil jsem turistického průvodce Velkou Fatrou (Známá a oblíbená edice vydavatelství Olympia, dodnes jej mám v knihovně.) a tam se poprvé dozvídám o Vlkolínci. Nelením, usedám do auta a vyrážím.
Vlkolínec
Svérázná dědinka jako z pohádky tenkrát ještě nebyla na Seznamu památek UNESCO a na travnatém plácku pod vsí se parkovalo bez placení. Na jednoduchých prkenných lavičkách před domky tu a tam posedávali dědečkové a babičky. To není povzdech nad tím, že dnes musíte zaplatit 2 eura parkovné. Jen krátké, nostalgické zavzpomínání.
Z historie dědiny pod Sidorovem
Horská vesnička leží na svazích severovýchodního výběžku Veľké Fatry pod parádním kuželovitým vrcholem hory Sidorovo, v nadmořské výšce 718 metrů, izolovaně vysoko nad údolím říčky Revúca. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1376, kdy se uvádí jako jedna z ulic města Ružomberka. Vznikla jako dřevorubecká a uhlířská osada.
V roce 1551 měla osada čtyři usedlosti a společně s Ružomberokem patřila likavskému panstvu. Stejně jako okolní horské osady měli vlkolínští obyvatelé za povinnost, kromě jiného, pracovat i na hradě Likava. Ostatně, dějinami vývoje obce se táhne neustálý zápas o existenci a práva jejich obyvatel, která jim, a dalším přilehlým ulicím, město Ružomberok upíralo.
Za druhé světové války, během Slovenského národního povstání, byla osada kvůli aktivní pomoci jejích obyvatel partyzánům z části vypálena, shořelo 13 domů. Z dob socialismu je Vlkolínec nositelem Řádu SNP I. třídy.
Jako jediná obec na Slovensku není narušená novou výstavbou. Najdeme tu 45 původních staveb lidové architektury, které spolu tvoří pozoruhodnou architektonickou jednotu, nejucelenější a nejzachovalejší soubor lidových staveb na severu Slovenska.
Většinu staveb tvoří srubové dvou a tříprostorové obytné domy, čelní stranou – opatřenou dvěma, někdy pouze jedním malým oknem – situované do strmě stoupající hlavní ulice.
Značnou část domů původní obyvatelé opustili a prodali. Většina z nich dnes slouží jako rekreační chalupy.
Po okolních loukách a pastvinách kolem políček stojí roztroušeny stavby hospodářských objektů – seníků. Ty jsou postaveny jako jednoduchá srubová stavení se sedlovými střechami, chránícími jediný užitkový prostor.
V roce 1977 byl Vlkolínec vyhlášen památkovou rezervací a od 11. prosince 1993 je zapsán na seznamu Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Katastrálně je městskou částí okresního města Ružomberok.
Pamětihodnosti a nejbližší okolí
Mezi nejvzácnější stavby patří dvoupodlažní srubová zvonice z roku 1770, srubová studna z roku 1860 a kamenný, římsko – katolický kostel Navštívení Panny Marie z roku 1875, postavený v klasicistním slohu. V obci je muzeum – „Roľnícky dom“ s expozicí původního života. Z budovy bývalé školy (existující zde pravděpodobně již od 17. století) je dnes „Galéria ľudového umenia“, kde je umístěna výstava uměleckých děl a loveckých trofejí.
Krásné výhledy se nabízí z luk na svazích Sidorova. Odtud můžeme zpozorovat polohu obce včleněním do údolíčka ohraničeného svahy hor Veľké Fatry – Borovník, Šepková a Grúň. A proti nim táhlým hřebenem sousedních Nízkých Tater, tvořeným vrcholy – Ostré, Brankov, Kozol a Vyšný Brankov.
V nejbližším okolí obce je několik turistických i cykloturistických tras. Necelé dva kilometry severozápadně leží známé zimní i letní středisko Ružomberok – Malinné (též Malinô Brdo). Pěšky je možné podniknout túry právě do Ružomberoku, kterého je Vlkolínec místní částí, krásná pěší horská túra vede na Smrekovicu a samozřejmě na domovskou horu Sidorovo.
Dom UNESCO
U příležitosti 25. výročí zapsání Vlkolínce do seznamu památek UNESCO, byl v obci dne 1. 11. 2018 otevřen nově postavený „Dom UNESCO“. Chalupa (identická s původní) stojí na místě historické dřevěnice, vypálené během Slovenského národního povstání.
Myšlenka postavit takový objekt vznikla již v roce 1993, sama realizace stavby probíhala až v letech 2016 – 2018, za přispění státní dotace ve výši 300 tisíc eur. Interiér byl pak vybudován z finanční podpory v rámci projektu přeshraniční spolupráce s Českou republikou. Během hlavní sezóny je otevřeno denně od 8 do 20 hodin; na jaře, na podzim a v zimě od úterý do neděle od 9 do 17 hodin.
Byť jsme se tu v prosinci příjemně ohřáli, osobně si nejsem zcela jistý, zda Vlkolínec až tak nutně podobný objekt potřeboval. Nová expozice, včetně prodeje ne zcela vkusných a originálních suvenýrů, mi nepřipadá natolik zásadní a potřebná, aby stála za nákladnou výstavbu takového objektu. Má se prý ale postupně rozšiřovat, tak uvidíme.
Osobně se domnívám, že v případě chráněných památek se má chránit a zachovat autentičnost místa, právě ta původní originálita a místo by se již nemělo doplňovat nově postavenými atrapami původních chalup.
V těchto historicky unikátních lokalitách by mělo v první řadě platit, že někdy méně znamená více. A tato „novostavba“ je spíše dalším krůčkem k přibývající neautentičnosti a komercionalizaci osady. Z mého pohledu se z Vlkolínce postupně začíná stávat, bohužel, marketingová a rekreační atrakce.
Text a foto: Radek DAVID